Nebojte se terapie
Stojí za to se na své problémy podívat...
"Vystrčíte-li je za dveře, vrátí se vám oknem..."
Jako terapeut považuji problémy, které v životě řešíme, za přirozenou věc, a nevyvolávají ve mně obavy ani údiv. Před řadou z nich mám velký respekt, některé menší se snažím poněkud "usměrnit", a na některé prostě nenaskočím - ty se tváří jako zdánlivé maličkosti či prkotiny, ale ve skutečnosti často pouze maskují něco jiného, mnohem podstatnějšího, co chce výt viděno a řešeno.
Proto také při "řešení problémů" nepodporuji klienty k tomu, aby se věci vrátily zpátky na své místo a vše bylo pokud možno zase "tak jako předtím". Skutečné řešení pro mne spočívá v přijetí nutných změn a v tom, že se nám tak otevře cesta dál. Díky tomu může život dál plynout, a my můžeme dál žít a postupně se vrátit do vnitřního klidu a naplnění – obohaceni o další zkušenost (někdy těžkou, ale často i velmi láskyplnou).
V zásadě vnímám problémy ve třech kategoriích, a podle toho s nimi také pracuji:
1. problémy, které plynou z povahy naší existence (jsou přirozené a ve skutečnosti nás posilují.)
2. problémy, které plynou z běhu našeho života (nelze se jim vyhnout a posouvají nás dál.)
1. Existenciální problémy
V pozadí našich běžných problémů se obyčejně skrývají hluboké růstové handicapy: neschopnost být sám sebou a růst, mít životní energii a radovat se ze života.
Nejčastěji se projevují jako strach, úzkost či panická ataka, smutek, ztráta energie, únava, pocit bezmoci či nedostatečnosti, tělesná bolest apod.
Všechny tyto prožitky mají svůj přirozený původ v povaze našeho bytí - ve faktu, že jsme koneční, omezení a v mnoha ohledech nedokonalí. Nemáme faktickou moc nad životem a osudem sebe ani druhých. A vnímáme rychlý běh času i jeho pomíjivost.
To vše je třeba prožít a zažít - a děje se tak právě prostřednictvím výše zmíněných pocitů a emocí. Jsou zde proto, aby nás upozorňovali na to, JAK JSME NA SVĚTĚ (právě jako koneční a omezení, ale zároveň jako ti jedineční). Nemají nás zlomit, ale naopak zbystřit naše vnímání, protože se možná ve svém životě právě odchylujeme od toho, co je jeho (naším) skutečným smyslem. Tyto pocity vycházejí z našeho vlastního bytí a zažíváme je tehdy, když nás toto bytí hlídá, abychom nesešli z cesty a znovu posbírali sílu na to být sami sebou.
2. Životní problémy a krize
Někdy jsme zaskočeni nenadálou situací, ztrátou, změnou či např. nemocí, nebo prostě jen přechodem z jedné životní etapy do druhé.
Provází je úlek, zmatenost, panika, neporozumění, neschopnost konat, ztráta pevné půdy pod nohama, obava z budoucnosti, marnost a bezvýchodné pocity.
Všechny výše zmíněné situace prostě patří k životu. Nelze je minout a nelze se jim vyhnout. Jsou nedílnou součástí plynutí života, který se ze své povahy neustále mění a je provázen ztrátami, aby mohl jít zase dál.
Přesto nás tyto situace vždy znovu zaskočí. Rádi bychom vlastně proplouvali životem bez velkých změn, drželi se toho, co jsme dosáhli a vybudovali a co máme tzv. "jisté". Život ale takový není - a je třeba to přijmout. Naše pocity bezmoci plynou většinou právě z toho, že chceme přemoci něco, co přemoci nelze (např. nevyhnutelný běh času, nutnost změny či smrt). Ve chvíli, kdy si uvědomíme tuto podstatu sama sebe, dojde nám zároveň, že jsou tu věci, v nichž sílu a moc máme. Toto zjištění nám nejen vrátí životní energie, ale většinou se také objeví cesty a řešení, která vedou z problémů ven.
3. Problémy, které neexistují
Strach z pravdy nás často vede k hrabání se v problémech, k motání se v neodbytných myšlenkách, k pocitu "chudák já" a nakonec ke ztrátě energie a k rezignaci,
Vnímáme zacyklení, neschopnost se pohnout z místa či učinit rozhodnutí, černobílé vidění, stagnaci, slovní klišé, hysterické či neurotické projevy, syndrom oběti.
Tyto problémy bývají sice často těžce prožívané, vznikají a existují však pouze v naší hlavě a jsou z velké části vykonstruované. Často pocházejí z vnějšku, od jiných lidí, a často i z jiného času (zejména z dětství a dospívaní, z minulých, již dávno uzavřených zkušeností, a také z budoucnosti - z našich představ, očekávání a fantazií, co bude a co by mohlo být).
Winston Churchill řekl, že v životě jej potkala spousta problémů – ale většina z nich nikdy neexistovala.
V medicínských kruzích se tradoval vtip, jak léčit lehkou zlomeninu: nejprve je třeba se naučit léčit těžkou zlomeninu. Poté stačí lehkou zlomeninu převést prudkým úderem na těžkou, a dál postupovat jako při léčbě těžké zlomeniny... :-)
A takové někdy bývají i důsledky podcenění "malých problémů".